Vybrán příběh z vydání "Babi, povídej...", jak se babička loučila se svou maminkou

Sbohem, maminko….

Moje maminka byla  opravdu zaslouženou maminkou. Dnes by byla vzorem pro mnohé matky dětí. Za patnáct let manželského života s naším tatínkem přivedla na svět šest potomků.

Mezi prací na poli, mezi poklízením hospodářských zvířat, mezi sušením sena a mlácením obilí se vždycky nějak ztratilo objemné zvětšující břicho, které kolikrát přineslo starostlivé ženě velké oběti. Naši maminky si vždycky každý vážil a poslouchal ji na slovo.

Byla to žena s chudou postavou, každodenní dřinou strašně strhanou a slabou. V pětatřiceti letech už na mamince bylo vidět spousta vykonané práce a málo odpočinku. Při sečení velké louky

u rybníka se jednou přihnala velká bouřka s hustými šedými mraky a šlehajícími blesky až do země. Tráva se už z jedné strany dokonale vysušila, a tak jsme se  hbitou rychlou prací snažili zachránit, co se dalo. Na pomoc nám přiběhla i maminka, která viděla mračna bleskurychle valit a také chtěla alespoň něco zachránit. Domů se všichni vrátili jako promočení příbuzní vodníků. Kůže byla promočena na kost. Avšak maminka to snášela nejhůře. Byla uřícená a zpocená, a tak jí studený déšť neudělal dobře. Ze začátku ulehla s lehkou chřipkou, která se začala rozrůstat v ohrožující zápal plic. Maminka si však nedala říct, byla zvyklá na pohyb a na práci, kterou denně vykonávala. Vždycky když byla nemocná, neležela a snažila se to vychodit. Nikdy vícekrát už by to snad neudělala.

Zápal plic dal přednost nebezpečné tuberkulóze. Ze začátku náš tatínek svou ženu dovážel bryčkou k doktorovi, ale později maminka musela jen ležet, tak doktor musel dojíždět k nám. Pamatuju na jeden z prvních pátků, kdy u nás bylo tradicí a milou povinností zúčastnit se mši svaté. Maminka prosila, že by se chtěla podívat do kostela, tak se jelo. Stála jsem u okna a sledovala, jak ustaraný muž opatrně pokládá nehybnou manželku na vůz. Přivřela jsem oči a prosila Boha, ať mamince pomůže, ať tolik netrpí, že si to nezaslouží. Mou tichou modlitbu doprovázely stále stékající slané slzy, které mou vážnou prosbu potvrzovaly.

Maminka byla den ode dne slabější. Už své tělo nedokázala ovládnout, ležela jako obětní beránek v lůžku a modlila se. V létě tatínek nařezal zelenkavé halůzky mladé lípy a střídavě jsme

u maminky odháněli otravné mouchy, kterým se už ani maminčina ruka nedokázala ubránit.

V letním měsíci, ve čtvrtek, si nás maminka všechny svolala k sobě. Okamžitě se u nejvzácnější osoby seběhlo pět ratolestí s úzkostlivým tatínkem a všichni se spojili v jeden milý úsměv.

Pro každého měla maminka v hlavě pár vět, které ještě vyslovila. Přitom její teplá unavená ruka ztěžka rozdávala křížky na čelo. K tatínkovi měla velkou prosbu: „Ty nemůžeš s dětmi zůstat sám, zeptej se Žofky Strnadlové.“

V sobotu jako každý jiný den jsme se opět všichni pomodlili Anděl Páně a při slovech: „Oroduj

za nás, svatá Boží rodičko, ..“ se každý z nás naposledy podíval do světla v očích naší maminky, která se se svou duší vzdalovala mimo tento svět. Už ji nic netrápilo, na svém výrazu tváře nám zanechala vzkaz, že už je všechno krásné a že se má dobře.

Rozešli jsme se do různých koutů, seděla jsem na dvoře a dlouze plakala. Maminky nebylo. V celém domě nastal velký chlad a hluboké ticho.

S bolavými srdíčky jsme doprovodili maminku na bryčce za Jaroškem.

Několik měsíců do Vánoc svědomitý tatínek plnil úlohu obou rodičů. Držel se , byl statečný

a hodně se snažil. Každý večer přehlédl úkoly v domácích sešitech, vyzkoušel látku, kdy bylo potřeba a zajímal se u kantorů, jak se nám ve škole vede. Do výminku se k nám nastěhovala tatínkova sestra, naše tetička, která pomáhala s vařením a praním. Ve své posteli mi často zahřívala místečko, věděla, že potřebujeme nahradit teplo maminky. 

Po Vánocích se tatínek rozhodl navštívit Žofku. Bylo to svobodné děvče plné optimismu, dokázala pracovat za dva pracovníky, byla pilná, svědomitá a hlavně moc hodná. Spatřil ji v kuchyni, seděla u stolu s vyšíváním v ruce a povídala si s rodiči.  Celý udýchaný se nakonec odhodlal, když na něj zíraly tři páry očí, že přece jen poví o posledním přání své ženy.

Tmavé oči Žofky upřeně hleděly do ustarané tváře souseda, který stál plný beznaděje. Z jeho očí vyzařovala velká prosba, se kterou přišel právě k ní.Vezme na sebe tu ohromnou zodpovědnost stát se maminkou pěti dětí? Bude umět žít společný život s mužem, kterého dlouhá léta zná a ke kterému vždycky měla úctu? ? Má se stát jeho ženou? Teď hned se má rozhodnout? A dalších několik let žít úplně jinak a napořád?….než všechny tyhle otázky obrátila na pana Rolince, tatínek pokračoval: „Nechci tvou odpověď hned, Žofko, vím, že je to velké rozhodnutí…Stavím se k vám za 14 dní, aby ses mohla dobře rozhodnout. Zatím Vám všem děkuji, pěkný den.“ S velkou úlevou odešel tatínek ze stavení a byl potěšen výrazem obličejů těchto lidí, kteří na něj zapůsobili velmi milým dojmem.

Za dva týdny jsme měli novou maminku. Mladou, pěknou a kamarádskou, neboť jsme ji znali jako sousedovic Žofku, která patřila mezi nejsprávnější děvčata. Vykat nové mamince se nakonec také podařilo, i když to nebylo zrovna nejlehčí.Tatínek ztratil několik vrásek, našel znovu mírný úsměv na tváři a my jsme zase mohli usednou na maminčin klín. Své rozhodnutí nám maminka popisovala s úsměvem: „ Ta doba na rozhodnutí, co mi dal váš tatínek, děti, vyšla přesně. Sny se mi nějak do hlavy neženou a pokud ano, matně po probuzení vzpomínám alespoň tu hlavní myšlenku. Ale za tuto dobu, kdy jsem opravdu přemýšlela o vaší rodině a mám-li se k ní přidat, se mi zdály sny dva. A byly tak živé, jako teď sedím tady s vámi. Větrala jsem doma svou komůrku, venku bylo krásné počasí, tak jsem šla vyhodit peřiny na sluníčko. Všimla jsem si vašich otevřených dveří. Stála tam velice známá postava. Ano, byla to vaše maminka. Kynula na mě rukou a volala: „Žofko, pojď k nám, neboj se!“..a pak se vše ztratilo a znovu se objevilo v druhém snu. Kdyby mi to sama vaše maminka neřekla, tak do toho nejdu. Tolik práce a najednou pět dětí. Ale zvládneme to, maminka

si to přeje a určitě na nás myslí.“

Tak si nás nová maminka přes vlídná slova ihned získala. Byla velmi důsledná a rádi jsme ji poslouchali. Kbelík na dvorku, hrnce v kuchyni, vědro na vodu, a vlastně veškeré domácí vybavení opět dostalo svoje místo a řád. Bylo poznat, že je v rodině opět žena, která ví, kde mají všechny věci své správné místo.

Do role maminky se dostala rychle, byla naší maminkou jako odjakživa. Nikdy jsme nebyli potrestáni její rukou, nechtěla nás trestat, a tak to vždycky počkalo na tatínka. Každý večer si s námi klekla k posteli a modlila se, což trvalo celé naše dětství a dospívání. Říkávala: „Já vás chci odevzdat paňmámě takové, jaké jsem vás od ní vzala.“

 Jak jsme postupně dospívali a začali vylétávat z hnízda, jedinou sexuální výchovou byla jednoduchá věta našich rodičů: „ Dělejte tak, abyste se mohly vdávat v bílých šatech.“

Měli jsme vzorné rodiče. S chybičkami se setkáváme u každého, ale ne každý dovede své chyby zakrýt tím lepším, co vlastní. A ne každý se snaží, aby byl jeho život něčím naplněn. Vím, že naši rodiče se snažili, co jim síly daly. Dali nám hodně, naučili jsme se žít podle Božího zákona

a to pro život stačí...