DĚKUJEME BABIČKO

Promluva O. Vratislava při zádušní mši svaté 14.10.2020

Přicházíme tady, abychom se rozloučili s babičkou Koukalovou. Obě dvě čtení, které jsem vybral, jsou o naději. Protože babička jako člověk, žila v naději. Babička důvěřovala v Ježíše.

Když jsem ji včera šel zaopatřovat, tak jsem nevěděl, jestli mě do nemocnice pustí nebo ne. A přesto jsem tam šel, šel jsem na vrátnici, řekl jsem, že je tam paní Koukalová, že za ní chci jít, a oni říkali, jestli za ní chci opravdu chci jít a tak jsme se domlouvali, pak zavolali doktora, ten to nemohl rozhodnout, tak jsem šel k panu řediteli, a naštěstí jsem tam musel skoro půl hodiny čekat, což bylo dobré, protože jsem měl čas se modlit a rozhodlo se, jestli tam půjdu nebo ne. Já jsem přišel, jestli by mě pustil na infekční oddělení, a tak jsme se bavili, bylo to nekonfliktní, slušné, pan ředitel se mě ptal, proč tam chci, tak jsem řekl, že to i chce rodina. Tak se zeptal, jestli to chce i babička, tak jsem řekl, že určitě. A poslední argument, který byl, tak bylo dobře, že zavolal na to infekční, sestry se zeptaly, jestli chce paní Koukalová kněze, a řekla, že ano. Díky tomu jsem tam mohl jít. A potom při tom zaopatřování jsem slíbil, že tam nebudu dlouho, asi tak 10 minut, a na hodinky jsem se vůbec nedíval, jak to dlouho trvalo. Rozhodně jsem se nezdržoval. Tak jsme se společně modlili. Když jsem potom podával svaté přijímání, tak babička už byla taková, okoralé rty, to bylo už vidět, že má horečku nebo něco, špatně se jí polykalo, musela vypít hodně čaje, aby polkla Nejsvětější svátost, a potom několikrát, asi desetkrát celou dobu opakovala: „Ježíši, miluji Tě.“ Říkala to úplně jasně, takže při jasném rozumu vyznala Ježíšovi lásku, kdy ještě tady v tomto stavu neřešila sebe, ale řešila tu naději na vzkříšení, řešila Ježíše, který jí byl vždycky silou a oporou.

Všichni víme, 92 let, v tomto věku člověk může odejít, a může odejít bez nemocí nebo s nemocí, a zároveň to platí, co říkal Pavel, že nemusíme kvůli nějakým lidem žít v nějaké beznaději. Babička měla celý život tu naději a snažila se tu naději dávat i druhým. Dnes se můžeme učit, co nás učil o naději Ježíš, že skutečně nás chce vzít k sobě a že to je jeho poslání a každý, kdo se mu přizná a kdo na něho spoléhá, tak nebude podveden, ale že je k sobě Ježíš skutečně k sobě vezme. A ta naděje, to je věc, kterou dneska potřebujeme nejvíc. Dneska máme skoro všechno, ale naděje někdy schází. Ale když víme, komu jsme uvěřili, a co tady ten Ježíš dokáže udělat, jak dokáže skutečně někdy proměňovat lidský život, a jak veliké věci dokáže udělat v tomto světě, tak na Něj můžeme spoléhat ve svých situacích. Dnes jsme v situaci, kde je nějaká nejistota, tak za to prosme

 a prosme za mír duše paní Koukalové.